Hudební seskupení nesourodých figur volně inspirované psychopatickým císařem hrajícím v kitharu na hořícím Římem, který dle neověřených mýtů sám podpálil, se pro některé stalo legendou hned při svém prvním živém vystoupení uskutečněném neprodleně po předchozí první odpolední zkoušce. Prachem opředené historky o losování nástrojů před koncertem ale členové uskupení veřejně popírají a vyhrožují žalobami na ctiutrhání a poškození dobrého jména. Koncerty odehrané za hranicí maximálního osobního nasazení, směsice rocku v jeho syrové původní podobě, líného postpunku a psychadelických houslových riffů; hudební, textová i jazyková svoboda, tříakordové písně hrané na dva akordy (někdy na jeden), místy strhující tempo, neochota přizpůsobit se standardním notovým zápisům, volnost kompozic jednotlivých skladeb postavených na nijak neohraničené improvizaci ani jedinečně osobní vztah se svými fanoušky však hostům nepočetných koncertních vystoupení Lucky Nero žádné odpovědi na základní lidské otázky nedávají.