Poslední pražský harmonikář jež své písně podává ze širého srdce a tahá tóny z paty jako Tom Waits hlasivkami, kterými projely za ta léta do jeho těla cisterny tekutin. Při jeho vystoupení má většina lidí dojem, že se ocitl v době rady Vacátka v putykách nejnižší kategorie, kde se scházela “galérka” a kde zábava všech zůčastněných byla na prvním místě. Je to folklór v tom nejsyrovějším smyslu slova. Proto není podivné že si U Zlatého tygra zamiloval i Bohumil Hrabal Pepíčkovy staropražské písničky a jak Pepíček sám s oblibou dodává, „ze života”. Největší školou pro jeho vývoj byla hospoda, kde písničky odposlouchával, učil se je a zase zapomínal, protože si je nikdy nezapisoval. Pepíčkovi a jeho kanonickému podání lidových písní se proto daří nejlépe v hostincích, krčmách, putykách a nálevnách.Užít si atmosféru pražského podsvětí si můžete v Domě na Věčnosti ve středu 17. března po 20. hodině.
